V pískovcových skalách za Vranickým potokem s mnohými společníky a četnou čeledí sídlel loupežný rytíř Toulovec. Zajížděl odtud do Moravy, dobýval tu tvrze a města, a kořist svážel do svého sídla.
Ale doma zase vládl rukou měkkou a mnohá dobrodiní činil Proseči a jejímu okolí, zvlášť chorým, a zbožný byl. A žebrák každý žehnal jeho štědrosti. Však také nesly lány mladočovské, desenské a budislavské, a pak ta kořist z Moravy…

Zas žebrák chromý od Litomyšle do sídla Toulovcova zavítal. Z Hostýna, “kde máti Boží divy tvoří,” šel přes Hanu žírnou a podél Trstenice do Čech.
A přišel do sídla Toulovcova neprosil jak jiní žebráci, ale s rytířem si mluviti přál.
A rytíř přišel k žebrákovi a ten mu prál, vděčnost za dobrodiní že pudí ho sem na Skály. A líčil, jak zbrojí moravští rytíři při zemské hranici a města že se s nimi spojila, aby na Toulovcovi pleny jeho pomstila.
A již prý slyšet třeskot zbraní v lese pohraničním a ržání koní předvoje. A spěchal sem.
Srdečně stiskl rytíř ruku chorému žebráku a ujistil ho, že naň vzpomene, až bude po boji.

A ihned s nařízením ke tvrzím Toulovcovým na silnici litomyšlské vyjel rychlý posel sděluje, že mají se jen brániti, ne však postup moravské výpravy zdržovati, té že on sám čeliti chce na Skalách a s krvavými hlavami nepřítele odrazit.
Prosečtí hned obsadili silně brány a obranná místa v městečku.
A když výprava moravská přímo k Proseči zamířila, přispěchal sem Toulovec s celou silou svou a v čelo obrany se postavil.
Rozlícení Moravané takto o něm v ležení svém zpívají:

Loupíš naše statky, hrady,
béreš peníze, vše zboží,
ničíš pole, naše sady,
přijde na tě dnes trest Boží.

Ale Prosečtí zatím vítězně odrážejí útoky Moravanů, pak v nestřežené chvíli na ně vypadnou a ženou je k Desné zpět. Konečně zastavila se výprava na útěku, neboť Prosečtí se zase domu vraceli, aby vítězství své velikými oslavili hody.

A hodovali, co zatím pomstychtivost Moravanů jiný proti nim vymyslila plán.

V hodování svém nepozorovali vítězové, že za noční tmy podezřelé postavy na rozličných místech ke stodolám se plíží, zde něco kutí a zase tajně odcházejí.

A když vítězstvím spití Prosečtí bezpečně, jak domnívají se, ku spánku se položili, zahučí pojednou úzkostlivě zvon, lid vybíhá do tmy, kterou na čtyřech stranách k obloze šlehající plameny ozařují. Proseč hoří na čtyřech stranách za to, že chránila Toulovce.

Ranní slunéčko jakoby nechtělo se prodrati mraky kouře nad městečkem.
Tu nad tím popelem se svěšenou hlavou a slzou v oku stojí Toulovec. Kol něho Prosečtí, konšelé i lid. Přerušiv trapné mlčení, promluvil takto Toulovec:
“ Nic netrapte se sousedé! Já na stavbu vám všecko dříví z lesů dám a nad to všecky své lesy kolem Proseče v zápis na věčné časy ode mně vezmete. A zase vstanou vaše domky z popele a spokojenost se v nich uhostí. Toť vůle má, toť přání mé!”

A právě slunko prorazilo mraky kouře nad spálenou Prosečí ...